Cyklo-čundry

Cyklo-čundry


Cestování kolmo po zemích českých, moravských, slovenských i jiných.


Žďárské vrchy a Maštale
2002
(20. - 22. září 2002)


V pátek odpoledne kolem půl čtvrté se vydávám na sólo jízdu na svém starém kole, upraveném pro cykloturistiku, do Přibyslavi. Vezu si sebou jen pláštěnku, trochu teplého oblečení, spacák a jídlo na snídaně. V Přibyslavi mám sraz v jedné, zatím neurčené, hospodě s dvěma dalšími spolujezdci, kteří se nezalekli šílené předpovědi počasí na víkend. Celkem máme být 4, ale poslední spolujezdec nás doplní až večer v dohodnutém nocležišti ve Škrdlovicích. Vzhledem k tomu, že bydlí v Hlinsku by to pro něj byla přes Přibyslav zbytečná zajížďka.
Z Chotěboře se vydávám směrem na vesnici s názvem Česká Bělá, zde přejíždím přes silnici 1. třídy a pokračuji přímo na Přibyslav. Při průjezdu Žižkovým Polem dostávám zprávu na mobil, ve které hospodě budu očekáván. Za chvíli již vcházím do hospůdky "U Huberta" na přibyslavském náměstí. Moji kolegové Karel a Pavel již sedí za stolem a doplňují potřebné tekutiny a minerály pěnivým mokem. Neváhám a taktéž zahajuji rychlou regeneraci dehydratovaného organismu.
Počasí není nic moc. Je zataženo, po obloze se honí černá mračna, ale zatím neprší. Domlouváme se na trase po které se vydáme a za chvíli již polečně vyjíždíme z Přibyslavi směrem na Malou Losenici. Pro přiblížení následujících okamžiků naší cesty nyní nabízím popis svého kolegy Karla, který vyjížděl spolu s Pavlem z Havlíčkova Brodu....

Žďárské vrchy Protože shoda okolností a počasí byly proti smělým cyklistickým plánům, rozhodla se naše skupina nadšenců pro jejich minimalizaci. Tím ovšem podpořila teorii, že i malé cíle mohou mít velkou myšlenku a nepostrádají potřebný náboj. V sychravém pátečním odpoledni jsme se s Pavlem domluvili na srazu u brodského nádraží. Chvíli to vypadalo, že z cesty do Škrdlovic, kam máme dnes v plánu dojet, bude spíše vodní koupel. Naštěstí déšť jakžtakž ustal a tak odjíždíme za relativního sucha. Na dalšího "spolupachatele" našeho vodně-cyklistického řádění, i tak se akce možná bude vyvíjet, máme počkat v Přibyslavi. Tím dalším do party je Luboš, který tentokrát nahrazuje indisponovaného Vláďu. Cyklista je Luboš zdatný, ví kde má kolo pedály a dokonce je umí i patřičně roztáčet. Roztáčet umějí dobře i v hospodě na přibyslavském náměstí a tak se nám tu čeká dobře. Pak už tedy i s Lubošem vyrážíme na další cestu. V Malé Losenici se na chviličku schováváme v autobusové čekárně, ale pásmo deště nás pouze lízá svým okrajem a tak můžeme pokračovat. Projíždíme Vepřovou, která rozhodně vypadá lépe než se jmenuje a přijíždíme do Račína. Tady zkouším volat Radkovi, což je náš čtvrtý "do mariáše". Jak záhy vyplývá, Radek, který do Škrdlovic míří z Hlinska, je už na místě a sedí v restauraci Vysočina u teplého grogu. Tak se tedy nijak víc nezdržujeme a frčíme dál. Za Polničkou přijíždíme na hlavní silnici a zbývající 2 km jsou v silném provozu, protivětru a za neutuchajícího mrholení silně nepříjemné. Raďas se už stačil ubytovat. Když dorazil do Škrdlovic, byl tak promrzlý a zmoklý, že vzbudil lítost a získal ubytování v oficiálně obsazeném penzionu. Když přijíždíme, mává na nás z okna a září jako sluníčko. Paní, která zde ubytovává a které se Radka zželelo, nám s úsměvem sděluje, že už nemá zuby, které si večer odkládá a ať ji tudíž omluvíme. Tak to je tedy opravdu to poslední, co by nám mohlo vadit. Vždyť máme střechu nad hlavou a v pokoji teplo. Jdeme na večeři do restaurace Vysočina, kde už Radek podnikl sondáž. Usínáme s přáním lepšího počasí pro zítřek. (Karel Stýblo)

Naše setkání s Radkem ve Škrdlovicích se nám podařilo zrealizovat až po upřesňujícím telefonátu Karla, mobilní telefon je prostě už nezbytná vymoženost. S Radkem se potkáváme až přímo v místě našeho ubytování, kde nám mezitím domluvil nocleh. Jsme ubytováni v obecní ubytovně na poště ve velmi příjemném prostředí za pouhých 120,-Kč/os. Radek nám vypráví, že jeho cesta z Hlinska do Škrdlovic nebyla tak idylická, jako ta naše. Značnou část cesty projel a prostál, to když se pokoušel marně schovat, v dešti. Po příjezdu do Škrdlovic, po nezbytném prohřátí grogem, se rozhodl rychle vyhledat ubytování, aby se mohl konečně převléci do suchého oblečení. Druhý den již opět v podání Karla ....

Ráno se probouzíme do téměř slunečného dne. Je sice chladno, ale jinak proti včerejšku .... Stavujeme se ještě v potravinách a hurá do sedel. Po krásné asfaltce jedeme do Cikháje a pak dále na Tři Studně. Mezi Skleným a Třemi Studněmi přijíždíme na silničku od Žďáru. Jedeme srdcem Žďárských vrchů a postupně projíždíme Tři Studně, Fryšavu, Kadov, Krátkou. Tady odbočujeme na Samotín, který samozřejmě nemůžeme vynechat. Je tu opravdu krásně a i tady je vidět, jak moc se v posledních pár letech dělá ve Žďárských vrších pro turistický ruch. Pravda, tato místa tak ztrácejí na opuštěnosti a nejsou již v zóně zapomnění. Stávají se tím možná i trochu méně přitažlivými pro romantické duše. Ukazuju chlapům chaloupku pana Tlustoše, který Samotín proslavil svým bylinným likérem. Bylinky na Samotínský vánek, jak svůj nápoj pojmenoval, sbíral po okolních loukách. Bohužel recept si vzal s sebou do hrobu, takže nebudeme mít nikdy možnost jej ochutnat. Na skály Drátníku, neboli Dráteničky se jdou podívat Pavel s Lubošem, kteří s nimi ještě neměli tu čest. Bývá tady spousta lidiček šplhajících po skalách. Dnes jich je tu ještě víc než obvykle, mají tu totiž výcvik záchranáři Horské služby. Míříme do Blatin, kde se chceme občerstvit ve stylové hospůdce. Ta bohužel otvírá až za půl hodiny a tak protože se do nás dává zima (teplota je asi pod 10 stupni), sjíždíme z kopce do Milov. V hospodě u Milovského rybníka se dočkáváme zaslouženého tepla. Je v provozu, přestože prochází rekonstrukcí a má strženu střechu. Nic to však neubralo na umu kuchaře, vaří se tu stále dobře. Po načerpání sil a tepla usedáme do sedel a přes Březiny a Pustou Rybnou jedeme do Borové. Pavel s Radkem to trochu s tím doplňováním energie přehnali a po knedlících plněných škvarky a masem (vskutku energetická bomba), se jim nejede zrovna lehce. Nabíráme už směr k oblasti pískovcových skal, známé jako Toulovcovy a Městské Maštale. Z Borové jedeme do Proseče, kde se chceme ubytovat. Jelikož jsem znal hotel Hornička jako místo se skvělou kuchyní, míříme tam. Tento hotel v Proseči na náměstí však zcela upadl. Je to nyní spíše odstrašující případ, jak taky ještě dnes může vypadat ubytovací a stravovací zařízení, honosně se zvoucí hotel. Nebudu to více rozvádět, ale bohužel je to tak. Přesto jsme se ubytovali. Nepotřebujeme žádný luxus a cena je víc než příznivá. Vypadá to, že hosty jsme tu jen my, a ani se tomu moc nedivím. Nalehko bez báglů se vydáváme po cyklostezkách, které místní sdružení ve snaze přitáhnout do kraje co nejvíce turistů, vyznačilo a otevřelo v loňském roce. Jedeme do nejznámější části Maštalí, tedy do maštalí Toulovcových. Ve zdejších skalách skrývali vesničané v době válek své koně a odtud tedy název Maštale. Místy je terén opravdu pouze pro horská kola, ale jsou to pouze krátké úseky. Procházíme si "Toulovce", kde je opravdu požehnaně lidí. Pak míříme do Jarošova a Budislavi. Zastavujeme na Jarošovském kopci, kde je nová rozhledna. Ta má však opravdu sporadickou otvírací dobu. Jelikož jsem byl v této oblasti nedávno a byl jsem i na rozhledně, vím, že pro štíhlého člověka není problém protáhnout se pružnou mříží, bránící vstupu. Tak tedy i činíme. V Budislavi se stavujeme v hospodě a pak už za mírného přítmí dojíždíme zpátky do Proseče. Večer si dole v restauraci moc neposedíme. Je tu tolik kouře, že by se vzduch dal krájet. Se štípajícíma očima opouštíme tento superlokál a jdeme na pokoj. Tak zítra už zase domů! Ráno se zdá, že bychom alespoň do Rychnova, k silnici na Hlinsko, mohli jet společně, ale kdepak. Luboš musí spěchat na oslavu babiččiných osmdesátin a Raďas? No, jako správný novomanžel musí sekat latinu! Kluci teda odjíždí a my zůstáváme s Pavlem sami. Jedeme tedy na Rychnov. Je sprostá zima, odhadujeme to na maximálně osm stupňů, a drobně mží. Přejíždíme zmiňovanou hlineckou silnici a přes Čachnov jedeme do Svratouchu a Svratky. Mezi těmito vlastně "srostlými" obcemi je hranice pardubického kraje a kraje Vysočina. Svratouch je na rozdíl od opravdu "šedé" Proseče moc pěknou obcí. Už je tu zase cítit podnikavost zdejších lidí a vliv turistiky. Ve Svratce nacházíme i při nedělním dopoledni otevřenou hospodu. Užíváme si tepla a sucha, je tu velmi příjemně. Pak na sebe navlékáme dlouhé cyklistické kalhoty a bundy. Zima je snad ještě větší a prší. Ne moc, ale prší. Jedeme do Herálce a pak, mně již dobře známou, pěknou lesní asfaltkou na Vojnův Městec. Přijíždíme na silničku Vojnův Městec - Hlinsko a na křižovatce se dáváme na Krucemburk. Je už dávno čas oběda a máme docela hlad. V Krucemburku si jej však musíme nechat zajít, protože je tady pouze "pivní" hospoda na náměstí. Při vší úctě ke zdejším obyvatelům a mému otci, který je prakticky zdejším rodákem, Krucemburku si moc váží a nedá na něj dopustit, tak musím říci, že v člověku obcí projíždějícím příliš dobrý dojem nezanechá. Měníme tedy trochu plán a zajíždíme se najíst do Ždírce nad Doubravou. Hospoda Na křižovatce má však zrovna v neděli zavírací den a tak nakonec slavíme úspěch v nedalekém bistru. To může směle zahanbit lecjakou restauraci a tak konečně plníme své žaludky. Úplně přestalo mrholit a i teplota povylezla k vyšším hodnotám. Chvílemi jakoby dokonce prosvítá skrze dříve olověné mraky slunce, což se nám v dnešním dni musí zdát skoro jako zázrak. Tak si tedy užíváme v nečekaně vylepšeném počasí zbytku naší cesty. Mě upřímně řečeno docela i vadí, že už se blížíme k domovu, zatím co Pavla pro dnešek už cyklistika nikterak nebaví. Jedeme přes Slavětín a Cibotín do České Bělé. Odtud přes Bělský kopec do Jilemníka. Pak přes Ždírec a Kyjov do Břevnice. To pro mne bylo novum, jelikož jsem o existenci asfaltky mezi Kyjovem a Břevnicí neměl potuchy. No, a pak už jsme o našem cyklistickém víkendu definitivně mohli mluvit pouze v čase minulém. Tak zase příště!! (Karel Stýblo)

Jak už víte z Karlova podání, poslední den jsme již bohužel jeli rozděleni. Já potřeboval být v Chotěboři do 11 hodin a tudíž jsem nemohl s odjezdem příliš otálet a musel jsem opustit Proseč do 9 hodin. Přidal se jen Radek, se kterým jsme měli společnou cestu do Hlinska. Karel s Pavlem nebyli po ránu zrovna nejrychlejší a než se rozkoukali, byli jsme již dávno na cestě. Cestu přes Rychnov a Krounu do Hlinska jsme absolvovali rovnoměrným tempem prakticky bez zastávek a proto nám nevadilo ani další ochlazení oproti předchozím dnům, i když jsme v tomto sychravém dni vypadali v cyklistických kraťasech asi jako 2 blázni. V Hlinsku jsem se s Radkem rozloučil a dál přes Ždírec do Chotěboře jsem již pokračoval sám, přemýšlejíce o příjemně prožitém víkendu na kolech. Za běžných okolností bych zajisté víkend s takovýmto počasím strávil na gauči u TV, což by byla určitě škoda.



JIŽNÍ MORAVA A SLOVENSKO
1998
(září 1998)


Účastníci : já (Luboš), Karel, Vláďa a Pavel

Naším již vyzkoušeným rychlíkem jsme se dopravili dopoledne z Havlíčkova Brodu do Znojma. Tady právě probíhala největší znojemská událost roku - vinobraní. Jak dobrý zde mají burčák jsme museli samozřejmě otestovat a tak nám návštěva Znojma nějaký ten čas zabrala. Z města jsme se vydali na kolech východním směrem k Mikulovu. Po absolutní rovině jsme krajem vinic, ale i rajčatových polí dorazili přes obce Hrádek a Hrušovany n/J. do vesnice Novosedly. Zde jsme opět neodolali lákání burčáku a zasedli jsme za stůl u místního vinaře. Na naše slova, že si dáme "dvojku" burčáku nám chtěl zkušený vinař donést rovnou dva litry, neboť deci zde není míra a zřejmě věděl koho má před sebou. Burčák byl skvělý a protože začalo pršet, ty dva litry to jistili. Bylo nám doporučeno přespání ve vedlejší vsi - Březí, kam se nám i podařilo dojet.
Další den jsme si prohlédli Mikulov a vystoupali jsme i na Svatý kopeček. Pak jsme přejeli do Břeclavi, kde probíhalo taktéž vinobraní. Po řádném posilnění jsme vyrazili na "Slovač" a zkrátit jsme si to chtěli přes Rakousko. Přes hranice jsme se dostali, ani jsme nevěděli jak. Rozhodně však tomu nebylo přes oficiální přechod ke kterému jsme původně směřovali. Ačkoli to nebylo naším záměrem, podařilo se nám prokličkovat po malých silničkách až do Rakouska, aniž by jsme si toho byli vědomi. Po příjezdu do Hohenau jsme však byli nahraní. Pontonový most na Slovensko přes Moravu uplaval a tudíž nám nezbývalo než pěkně proti větru šlapat zpátky do Břeclavi, tentokrát již ale přes hraniční přechod Reinthal. Přechod v Hohenau, jak jsme zjistili, byl ale stejně pouze pro Slováky a Rakušany, tak nás to nemuselo zase až tak mrzet.
V Břeclavi jsme se dozvěděli, že slavnosti ve vedlejším Lanžhotě jsou prostě super. Tak jsme tedy nelenili, vyrazili do Lanžhota a udělali jsme dobře. Dojeli jsme tam a po ubytování jsme vyrazili na slavnosti. Přehlídka krojů, včetně tanců a zvyků jednotlivých oblastí Moravy, burčák, opékané ryby, prostě skvělá atmosféra.
Další den jsme vyrazili na "Slovač" a tentokrát jsme se tam opravdu dostali. Po naprosté rovině jsme dorazili přes Kúty a Malacky až do podhůří Malých Karpat, jejichž zalesněný hřbet jsme museli překonat v táhlém stoupání. Po sjezdu do Pezinoku už to byl jen skok do Sence, kde jsme doufali v mnoho možností na ubytování. Chyba lávky! Po projetí kempů, kde už po sezóně bylo vylidněno a kde jsme tudíž neuspěli, jsme byli rádi za zaplivanou špeluňku u nádraží.
Cestou do Sence jsme se zastavili na pivu v jedné malé hospůdce se zahrádkou. Bylo zde téměř vylidněno, až na pár individuí pocucávajíc pivo z láhve, ačkoli zde paní šenkýřka měla i točené, kterému jsme s kamarády dali samozřejmě přednost. Byla to od nás ale chyba, místní zřejmě dobře věděli co dělají. Musím přiznat, že takovou břečku nepopsatelné chuti jsem snad ještě v životě nepil. Vylili jsme téměř celý obsah půllitrů k nejbližšímu stromu, až na Pavla, který zakusujíce pivo jídlem vypil téměř polovinu.
Senec má moderní, upravené centrum. Je vidět, že je to rekreační oblast. Při večerní návštěvě města jsme v jedné hospůdce pouze obdivovali zdejší národní zvyk při pití piva, kdy pivo slouží pouze k zapíjení mnohdy úctyhodného počtu panáků borovičky. Sami jsme se radši drželi klasického českého způsobu konzumace piva.
Další den jsme vyrazili směrem k Malým Karpatům s jasným úmyslem předrápat se zpět, blíže k naší drahé vlasti. Zvolili jsme tentokrát ale jinou cestu, kde jsme u obce Dol'any odbočili směr Malé Karpaty. Silnička, či spíše jen zpevněná cesta, tak jak bylo zakresleno v mapě, po několika kilometrech stoupání skončila a dále pokračovala jen lesní cesta nevalné kvality. Protože jsem byl vybaven, na rozdíl od svých kolegů, neteréním kolem, cesta mu příliš nesvědčila a tak jsem musel výjezd stoupání prokládat opravnými pracemi a dotahováním vyklepaných šroubků. Když už jsme byli téměř na hřebeni, naše cesta ústila na lepší cestu, kde jsme se museli, obklopeni lesem, rozhodnout kudy dál. Z části intuitivně a z části dle mapy jsme se vydali předpokládaným směrem a protože cesta již po většinou klesala, počítali jsme s tím, že se před námi již za chvíli otevře nížina s výhledem na nejzápadnější část Slovenska a na Moravu.
Jaký však byl náš údiv, když jsme dole pod hřebenem zjistili, že jsme opět na Slovensku na stejné straně, odkud jsme vyjeli! Zřejmě jsme před hřebenem na zmiňovaném rozcestí špatně odbočili v domnění, že už jsme vrchol hřebene překonali, což byl náš velký omyl. Při pohledu zpět na hřeben Malých Karpat v sobě už nikdo z nás nenašel fyzické a hlavně morální síly pro opětovné přejetí masívu. Vydali jsme přes Smolenici do Trstína, kde jsme i s koly nasedli na vlak a přes Galantu a Bratislavu jsme se nechali dovést až do pohraniční stanice Kúty. Odsud přes hraniční přechod až do Břeclavi jsme jeli na kole, což byla naše poslední jízda na kolech na tomto cykločundru. V Břeclavi jsme opět nasedli na vlak, tentokrát ale již plánovaně a vydali jsme se směrem k domovu.
Cestu nám "zpříjemňovali" již jen přestupy z vlaku na vlak v Brně a ve Žďáře nad Sázavou a milá paní průvodčí, která se zřejmě špatně vyspala a nejraději by nás i s koly z vlaku vyhodila.

ZPĚT

HOLAN Sport -  vybavení do přírody